Desítky let předtím, než její práce ovlivnila rozhodování na úrovni Pentagonu, byla Sara Jane (Bailey) Haehl (ročník 72) studentkou, která přestoupila na Franklin College, čerstvě se vdala, denně dojížděla a připravovala se na kariéru ve vzdělávání.

„Co jiného mohla v té době dělat žena studující matematiku než učit?“ řekla a sdílela s ní pocit, který spíše odrážel tehdejší dobu než osobní pochybnost.

Po promoci se Haehl vydala tradiční cestou a získala bakalářský titul. Vrátila se do svého rodného města Shelbyville v Indianě, aby učila matematiku na střední škole. Ráda se znovu setkávala se svými bývalými učiteli a pomáhala studentům, ale časem se cítila touto rolí omezená.

„Učení jsem milovala, ale ne práci v jídelně, dohled nad knihovnou a to, že jsem nikdy nemohla opustit budovu,“ řekla Haehl. „Bylo několik faktorů, které mě přiměly uvědomit si, že nechci učit po zbytek života.“

Téměř dva roky po začátku své učitelské kariéry se Haehl narodila svou první dcera a přešla na plný úvazek do domácnosti. O rok později se jí narodila druhá dcera a brzy třetí. Uprostřed výchovy mladé rodiny cítila také rostoucí touhu pokračovat ve vzdělávání.

„V roce 1976 jsem dokončila magisterský titul v oboru pedagogiky matematiky na IU a stále jsem se snažila přijít na to, co chci dělat dál,“ vzpomínala. Když Haehl uvažovala o kariéře v účetnictví, objevila se nečekaná příležitost, když Národní vědecká nadace a Purdueova univerzita vytvořily program elektrotechniky pro ženy, které již měly tituly z matematiky nebo přírodních věd.

Haehl vzpomíná, že konkurence v programu byla intenzivní, na omezený počet míst se přihlásilo 125 žen. Nakonec program dokončilo pouze 17 žen a ona byla jednou z nich.

„Nebylo to snadné,“ řekla. „Rozhodně byly chvíle, kdy jste věděli, že se nacházíte v prostoru, který pro vás vždycky nebyl otevřený.“ V mnoha ohledech se na tuto příležitost připravovala celou dobu. Jako dítě často pracovala po boku svého otce, elektrotechnika, který předtím, než vedl autoservis, vedl autodílnu po celé Indianě. Program elektrotechniky jí dal příležitost procvičovat si a rozvíjet své technické dovednosti a ona v tom prosperovala.

Během studia na Purdueově univerzitě v Indianapolis přijala brigádní pozici v logistice v nedalekém Námořním leteckém centru (NAC). Její práce se po dokončení inženýrského programu a přijetí nabídky práce na plný úvazek přesunula od učení se teorie k řešení reálných problémů. Psal se rok 1982 a začalo to, co se stalo její 33letou kariérou v řízení programů pro americkou armádu.

V Severoatlantickém letectve (NAC) strávila téměř deset let hodnocením zbraní a naváděcích systémů, řešením problémů a zajišťováním efektivní spolupráce jednotlivých komponent. Tato práce nabyla hlubšího významu během operace Pouštní bouře, kdy pomáhala s podporou technologií používaných na palubách amerických letadlových lodí. „Když děláte něco pro zemi a pro ty, kteří jsou v armádě, a chráníte je, cítíte se odměněni. Je to cenný pocit,“ řekla.

Také přispěla k vylepšením systémů protiponorkového boje a zjistila, že i ty nejsložitější technologie se mohou spoléhat na malé detaily a lidi, kteří za nimi stojí.

Na začátku 90. let byla Haehl matkou tří dětí, rozvedená a procházela se novými úrovněmi nezávislosti. V sázce bylo víc než jen osobní ambice; šlo o vybudování stabilní budoucnosti pro její rodinu. „Věděla jsem, že v námořní avionice čelím skleněnému stropu, a potřebovala jsem kariéru, která by mi umožnila uživit mé dcery a plánovat si odchod do důchodu,“ řekla. Když jí byla nabídnuta pozice u Velitelství námořních leteckých systémů, přestěhovala se do Arlingtonu ve Virginii, kde pracovala v oblasti protiponorkového boje, elektronického boje a dalších obranných programů. Čtrnáctiměsíční působení v Pentagonu dále rozšířilo její zkušenosti.

„Ta kancelář pracovala na prezidentových soukromých vrtulnících a já jsem si mohla do jednoho vstoupit, abych si prohlédla celý systém,“ řekla. Jak Haehl postupovala ve své kariéře, pokračovala v profesním rozvoji a získala magisterský titul v oboru národní bezpečnosti a strategických studií se zaměřením na velení a řízení na Námořní válečné akademii v Newportu na Rhode Islandu. Živě si vzpomíná na to, jak byla 11. září 2001 ve třídě, když se začaly šířit zprávy o únosech amerických komerčních letadel teroristy.

„Vyšli jsme na chodbu a viděli jsme to na monitorech,“ řekla. „Mysleli si, že letadlo narazilo do Pentagonu. Evakuovali budovu.“ Tento okamžik zdůraznil dopad její práce na reálný svět a prohloubil její závazek přijímat stále strategičtější role.

V roce 2002 začala úzce spolupracovat s vyššími vojenskými důstojníky a utajovanými zaměstnanci v kanceláři programu velení a řízení E6, která komunikuje a řídí vojenské operace během krizí, jako jsou jaderné scénáře. V následných velitelských a řídicích rolích pracovala napříč složkami námořnictva, letectva a námořní pěchoty a přispívala k jejich společným operacím. V pozdější roli v Centru pro vesmírné a námořní válčení, kde byla přidělena k FBI pro řízení programů, Haehl přispívala k systémům určeným k udržení komunikačních a velitelských schopností i v těch nejextrémnějších scénářích. Její poslední a, jak sama popsala, „oblíbená“ pozice před odchodem do důchodu v roce 2015 byla v kanceláři Pentagonu pro sítě a informační integraci pro společné velení a řízení, která dohlíží na tok informací napříč armádou a zajišťuje, aby vůdci mohli porozumět rozvíjejícím se situacím, komunikovat v reálném čase a činit koordinovaná rozhodnutí.

V této roli Haehl spolupracovala s inženýry, vysokými vojenskými úředníky a civilními vůdci na sladění programů a překonávání komunikačních bariér. Vybudovala si reputaci člověka, který klade otázky, které by ostatní mohli přehlédnout: „A co tohle?“ a „Přemýšleli jsme o tom?“

Kromě technických znalostí Haehl věří, že jednou z jejích největších silných stránek byla komunikace. Je obzvláště vděčná za kurzy literatury na Franklin College, které ji motivovaly k jasnému a promyšlenému vyjadřování myšlenek. „Z dlouhodobého hlediska pro mě bylo toto vzdělání opravdu cenné,“ sdělila. Ať už šlo o spolupráci s inženýry, briefing vojenských velitelů nebo vedení diskusí na vysoké úrovni v bezpečném prostředí, jasnost byla stejně důležitá jako přesnost. „Nezáleží na tom, kolik znalostí máte, pokud neumíte dobře komunikovat,“ řekla.

Ohlédnutím zpět nedefinuje svou kariéru jako překážky, i když jich bylo mnoho. Jako žena, která na začátku 1980. let vstupovala do inženýrství, se setkala s chvílemi pochybností a občas i s úplným odmítnutím. „Jeden učitel inženýrství nám doslova řekl, že bychom měly být doma bosé a těhotné,“ vzpomínala.

Jakmile se ale dostala do oboru a prokázala své schopnosti, následoval respekt. „Během své kariéry jsem pracovala s úžasnými lidmi; opravdu,“ řekla. „Měli jsme vzájemný respekt.“ Velkou část svého úspěchu připisuje vytrvalosti, mentorství a ochotě se neustále učit, ať už to znamenalo zvládání nových technických výzev, účast v programech pro vedení nebo prostě kladení otázek na nejvyšší úrovni. „Táta mi vždycky říkal: ‚Jdi na vrchol,‘“ řekla. „Pokud máš otázku, jdi se zeptat.“ Byla to rada, kterou si odnesla z dětství do své kariéry.

Nyní, více než deset let po odchodu do důchodu, Haehl vzpomíná na kariéru, která předčila očekávání a zahrnovala mimořádnou škálu zkušeností. „O své kariéře teď moc nemluvím; pro většinu lidí je to tak trochu cizí jazyk. Obvykle lidem jen říkám, že jsem pracovala v mnoha různých technických oborech, jako je řízení programů a systémové inženýrství.“

I nadále silnou zastánkyní vzdělání, které ji na tuto kariérní dráhu poprvé nasměrovalo. „Vždycky jsem cítila, že vzdělání je pro osobní rozvoj nesmírně cenné a vzdělání v oblasti svobodných umění vás rozšiřuje způsoby, které ne vždy očekáváte,“ řekla.

Na Franklin College objevila tuto šíři znalostí prostřednictvím kurzů literatury, historie, náboženství a filozofie a zároveň se věnovala matematice. „Franklin dává studentům šanci zjistit, co jim vyhovuje,“ řekla. „Otevírá jim dveře, o kterých možná ani nevědí, že existují.“

Její život je toho důkazem. Místo aby se držela jediné, definované cesty, rozhodla se procházet novými dveřmi, jakmile se objevily.

Haehl, obyvatelka Friendswoodu v Texasu, byla hrdá na to, že byla v roce 2018 pozvána, aby promluvila se studenty v hodině matematiky na Franklin College, kde se podělila o svůj pohled na hodnotu kombinace humanitního vzdělávání s technickými znalostmi. Nedávno se vrátila na kampus, aby se zúčastnila slavnostního galavečera kampaně, kde byla veřejně zahájena kampaň Franklin Forward.

Od: Amy (Kean) VerSteeg '96

Převzato z časopisu Franklin College , léto 2026